Ve stínu vlka------- 1.Kapitola

1. března 2012 v 18:14 | Mišel Eruvie Lexová |  Ve stínu vlka

Prolog


Byla jasná, chladná noc. Z lesa se ozývalo pronikavé vytí, ze kterého šel strach. Přidala jsem a běžela

co nejrychleji jsem mohla. Vdechla jsem ledový vzduch do plic, rozkašlala jsem se, ale běžela jsem dál.

Mezitím jsem přeskočila potok a hnala se loukou osvětlenou zářivým měsícem k autu.

Nešikovně roztřesenými prsty jsem vzala klíče z kapsy u bundy, ale spadly mi na zem,

rychle jsem je sebrala a odemkla své staré, zašlé auto. Proklínala jsem se, že jsem si nekoupila nové.

Zasunula jsem klíče do zapalování a rychle nastartovala. Tentokrát mi byl zvuk mého starého auta

příjemný. Dupla jsem na plyn, až to v mém starém náklaďáku zachrastilo, protočila se kola a

zaskřípaly pneumatiky, byl cítit odporný pach spálené gumy. Napojila jsem se na asfaltku a vyrazila

kupředu, snažila jsem se z mého starého auta vyždímat, co nejvyšší rychlost. Konečně jsem viděla svůj

domek. Jeho tyrkysová barva ozářená bílou září z měsíce mi byla útěchou. Dokázala jsem to.

Touto nocí vše začalo, to co mi změnilo můj dosavadní život. Můj pohled na svět. Ovlivnilo to mé
myšlení. Ovlivnilo to mé blízké. Nejvíce ze všeho to ovlivnilo mě a Calwenii.



Je to už týden, co jsem prchala z lesa před smečkou vlků.
Co se přihodilo? Co jsem tam viděla? Stále dokola si pokládám tyto dvě otázky a snažím se na ně odpovědět.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Začalo to jako jeden z mých obvyklých dnů. Vstala jsem brzy ráno. Naplánovala si dnešní trasu. Zabalila vše potřebné. Postarala se o koně. Bleska nádherného majestátného frísana, který byl můj. Postarala jsem se i o Severuse, byl to také fríský kůň, ale patřil mé nejlepší kamarádce Calwenii. Calwenie zrovna studovala umění ve vzdáleném městě.
Často jsem jezdila na Bleskovy na své výpravy, ale dneska jsem chtěla vyvést ten svůj starý náklaďáček. Tyrkysová barva už byla dávno zrezavělá. Byla jsem ráda, že ještě vůbec stojí po hromadě. Byl pro mě moc cenný hlavně citově, dal mi ho můj otec. Táta je už dlouhou dobu mrtev, údajně ho roztrhali vlci. Vlci mé nejoblíbenější zvíře již od mala. Od narození mě k nim cosi přitahovalo. Nasedla jsem a rozjela se za svým cílem, byl jím blízký les. Má práce jestli se to dá nazvat práce, bylo zkoumání flory a fauny. Do zaměstnání jsem nechodila, byla jsem dobře zaopatřená a raději jsem se věnovala tomu, co mě bavilo. Tedy přírodě. Tento les mě přímo fascinoval, dala se v něm najít spousta druhů rostlin i zvěře. Hned před lesem se rozkládala louka. Tam jsem vždy začala, byl už to takový můj zvyk. Zaparkovala jsem a vystoupila, zhluboka jsem se nadechla. Okolní vzduch byl prosycen vůní květin a trávy.
S nově vzbuzeným elánem jsem si vzala batoh a vyšla směrem k lesu. Něco se mi mihlo před nohama. Byla to vyplašená myš. Vyjekla jsem překvapena její rychlostí. Než jsem stačila zareagovat, byla již v noře. Rozhodla jsem se, že půjdu už do lesa, abych toho stihla co nejvíce. Přeskočila jsem potůček, který odděloval louku od lesa. Tento les mě vždy překvapí svou děsivě tajemnou atmosférou. Vždy si musím dodávat odvahu, abych vůbec vešla. Vůně lesa mě vždy ovládne. Cítila jsem smolu, dřevo, mech a zatuchlinu. Zahlédla jsem skákající veverku, měla šedý kožíšek a pozorovala mě černýma, korálkovýma očima. Vzala jsem foťák a pořídila fotku. Veverka přeskočila na druhý strom a zmizela někde v korunách. Vydala jsem se hlouběji do lesa, oči otevřené dokořán. Snažila jsem se, aby mi nic neuniklo. Hledala jsem stopy či sebemenší náznak něčí přítomnosti. Podařilo se mi vystopovat stádo laní v čele se statným jelenem. Jeho paroží mě fascinovalo. Majestátně upevněné na silné hlavě jelena. Udělala jsem nějaké snímky a tiše zmizela v křoví. V odpoledních hodinách jsem snědla svůj oběd. Den utekl rychleji než bych chtěla, již se začínalo smrákat a já se rozhodla, že je čas jít k autu do tmy budu mít co dělat, abych to stihla. Zarazila jsem se a spočinula očima na stopu zvířete mě velice blízkého. Našla jsem vlčí stopu. Rozrušeně jsem sundala batoh, důkladně ji vyfotila a změřila, udělala odlitek. Stopy vedly dál do lesa, staré nebyly a já bojovala sama se sebou, zda se po nich mám vydat. Věděla jsem, že je to nebezpečné, ale vlk ve volné přírodě se jen tak nevidí. Byla jsem rozhodnutá, vyrazila jsem a napínala zrak, abych v tom šeru neztratila stopu. Snažila jsem se nedělat příliš hluk, nic jsem neslyšela, všude bylo nepříjemné, mrtvé ticho. Již byla tma a já tápala marně po stopách. Nakonec stopy skončili a já byla hluboko v lese, něco jsem zaslechla. Někde se něco dělo, šla jsem tiše a nenápadně za zvukem. Přišla jsem k nějaké mýtině, uprostřed plápolal oheň.
Na mýtině stáli v půlkruhu lidé zahalení do černých hábitů. Všichni poslouchali řeč muže stejně oblečeného. Promlouval, spíše šeptal, nerozuměla jsem mu a ani jsem na něj dobře neviděla. Byl obestoupen davem. Pak začal mluvit na hlas, již jsem mu rozuměla. Lidé poklekli, konečně jsem jej viděla. To mě, ale zasáhlo.
"To není možné. Otče." do očí se mi draly slzy. Stál tam a promlouval k davu.
"Dnes jsme se zde sešli, abychom si připomněli, co jsme zač. Dnes je úplněk, měsíc nás vyzývá a my jeho výzvu přijmeme. Bratři, sestry přišel čas proměny! " s těmito slovy se přikrčil a vyskočil, po dopadu mýtinu ozářilo světlo. Poté vše ztmavlo a na mýtině stál vlk. Vykřikla jsem a vyskočila ze svého úkrytu. Všichni se otočili a jednohlasně zavrčeli. Vlk si mě prohlížel a pak k mému úleku promluvil: " Eruvie, dcero jsi to ty?" dal se do pohybu, pohyboval se tak ladně. Polkla jsem a snažila se zachovat klid. " Tati jsi to ty?" můj hlas se chvěl strachem a panikou, která mě spalovala. Zastavil se jen metr přede mnou a řekl: " Ano jsem to já, vím, jsi vyděšená a já tě naprosto chápu. Nikomu o tom nesmíš říci, pokud bys to někomu řekla, byl bych nucen tě zabít a to já nechci Eruvie. Jsem ochotný ti vše vysvětlit, ale musíš projít zkouškou." Obrátil se k davu a něco zavrčel.
" Jakou zkouškou?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Musíš utéci před smečkou."
"Co? To nejde, nedá se utéci před vlkem, natož před smečkou." Do očí se mi draly slzy, ale ovládla jsem se.
"Běž." Řekl a otočil se k odchodu
"Tati!" vykřikla jsem a doufala, že se otočí.
"Běž, pokud se dostaneš domů, aniž by tě smečka dohonila, sejdu se s tebou za čtrnáct dní." Znovu se dal do pohybu. Dívala jsem se za tmavě hnědým vlkem.
Otočila jsem se a rozeběhla se do tmavého lesa. Pud sebezáchovy mě přinutil,
zahodit batoh a běžet nejrychleji, co to šlo. Plíce jako by mi chtěli explodovat. Nepřestala jsem utíkat, za sebou jsem slyšela vytí, to smečka se za mnou vydala.
Přede mnou byl padlý kmen, přidala jsem a silně se odrazila. Přeskočila jsem kmen a hnala se dál. Dostala jsem se do části lesa, kde jsem to již znala jako své boty. Zahnula jsem vpravo a vzala to zkratkou. Viděla jsem měsícem ozářenou louku, ohlédla jsem se, žádné běžící siluety jsem neviděla. " Au!" vyjekla jsem, neboť jsem se řízla o ostrou větev do ruky. Krev stékala po prstech a rozlétla se v kapkách směrem k zemi. Zastavila jsem a vyndala z kapsy kapesník, ránu rychle obvázala a dala se znovu do pohybu. Slyšela jsem tekoucí vodu, potok byl již blízko. Náhle jsem, ale zaslechla vytí. Krev mi ztuhla v žilách, ohromila mě panika. Běžela jsem, co mi síly dovolili. Vlasy slepené potem, vlály a leskly se v měsíční záři prosvitající mezi stromy. Potok, ozářen oslepující září měsíce, proudil těsně u lesa. Ohlédla jsem se, vlci nikde, ale někde blízko jsem slyšela vytí. Přeskočila jsem potok a hnala se k autu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 28. března 2012 v 10:14 | Reagovat

vau, je to úžasné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama