Březen 2012

Ve stínu vlka-------3. Kapitola

1. března 2012 v 18:16 | Mišel Eruvie Lexová |  Ve stínu vlka

Uběhlo čtrnáct dní od mé zkoušky. Dnes večer se setkám po letech s mým otcem. Budu po něm žádat vysvětlení. Snad se ho dočkám.
Oblékla jsem se a vydala se osedlat Bleska.
"Blesku, pojedeme za mým tátou." Vyhoupla jsem se do sedla Bleska a rozjela se vstříc vysvětlení.
Krokem jsem přijela na mýtinu. Stál uprostřed a usmíval se na mě.
"Vítej, bál jsem se, že nepřijedeš." Rozpřáhl ruce
Seskočila jsem a plynule se k němu přibližovala. Objala a vdechla jeho vůni. Voněl přírodou. Políbil mě do vlasů. Přitiskla jsem se k němu a užívala si tu chvíly.
"Eruvie…"
"Ano?"
"Chyběla jsi mi. Vše ti vysvětlím, ale tady ne. Pojď, ukážu ti svůj hrad." Zasmál se.
"Tak to jsem tati zvědavá, kde bydlíš." usmála jsem se.
Vedl mě hluboko do srdce lesa. Tolik rostlin a zvěře jsem nikdy neviděla.
Šli jsme asi patnáct minut, když jsme došli, k chatce obrostlé popínavými rostlinami.
Dveře musely být z borovicového dřeva, nebyly natřený žádnou barvou. Chata zapadala do reliéfu lesa. Táta mě sledoval a usmíval se, nejspíš jsem měla směšný výraz. "Pojď, nebudeme přece stát venku." S tím odešel dovnitř.
"Tati, já děkuju." řekla jsem a usmála se na něj, opětoval mi úsměv a pokynul mi, abych šla. Uvnitř to bylo velice útulné. U dveří zprava bylo křeslo vyřezané ze smrku. Zleva byla postel též ze dřeva. Jinak v chatě nebylo moc zařízení, co mě nejvíce zaujalo, bylo to, že jsem nenašla kuchyni.
"Ehm, tati, kde máš kuchyni?" vyjeveně jsem koukala po chatce, ale nikde jsem ji nenašla. "Hahaha, ty si myslíš, že vlci mají kuchyni?" smál se.
"No to asi ne, ale člověk by měl mít kuchyni." Řekla jsem překvapena jeho reakcí.
"Víš Eruvie, mam vařič." Zazubil se.
"A-ha" zmatena jeho chováním.
"No přejdeme raději k tématu. Odpovím ti na vytoužené otázky, ale to co uslyšíš Eruvie to ti změní navždy pohled na svět a nejen to. Jsi připravena?" zeptal se mě.
"Ano tati jsem připravena." řekla jsem vážně.
"Jak jistě víš, údajně našli mé tělo, roztrhané vlky. Ono to tak, ale nebylo, to tělo byla má oběť, nech mě to vysvětlit, než uděláš unáhlené rozhodnutí." sledoval mě s obavami.

"Poslouchám, jen doufám, že máš dobré vysvětlení pro tohle divadlo." Řekla jsem zamyšleně.
"Mám. Nejdříve ti řeknu, co jsme vlastně zač. Ty a já. Lidé nám říkají stínovlci. Neboť se umíme proměnit ve vlka. Vše to začalo ve starých dobách, nám již neznámým.
Žil kmen, který si ochočil vlky. Vlci nám stáli po boku, hlídali naše stáda, naše děti, pomáhali nám při lovu. Na oplátku jsme jim byly oporou, mohli s námi jíst, spát.
Naše porodní báby pomáhali při porodu vlčicím. Naše děti si hráli s vlčaty. Bylo to nádherné soužití. Ale v tu dobu jsme se ještě neproměňovali, to teprve přišlo. Jednoho dne silný bojovník a lovec Táro a jeho vlk Lucanus šli na lov. Na neštěstí narazili na velkého medvěda. Medvěd se hnal na Táru, ale Lucanus se do něj pustil a chránil Táru. Medvěda nakonec zahnal, ale ztratil spoustu krve. Táro, byl zoufalý, tak popadl svůj lovecký nůž a řízl se. Krev tekla proudem na rány Lucanuse. Táro, se modlil k bohům, aby Lucanuse ušetřily. Když, už vyteklo dostatek krve, obvázal si ránu a vzal do náručí Lucanuse. Lucanus se vyléčil, ale mezi Tarem a Lucanusem vzniklo pouto. Navzájem věděli, kdy druhému něco je. Lidé nechápali, co se u nich stalo, ale vlci byly ještě přátelštější. Tomu poutu se začalo říkat krevní spojení, nebo pokrevní sesterství či bratrství. Když Tárův syn Arnamo se proměnil ve vlka, všichni byly zmatení. Nechápaly, co se stalo. Když se Arnamo proměnil zpátky v člověka, vysvětlil jim, že Lucanus přenesl svou krev na Táru a proto jeho potomci budou vlčími a lidskými zároveň. Také tomu tak bylo, my dva jsme z tohoto rodu stínovlků." Dokončil své vyprávění a vážně se na mě podíval
" A-ha. To jako se budu proměňovat i já?" zeptala jsem se.
" Měla, bys. Stalo se ti to někdy?" zeptal se se zájmem.
" Co?" zeptala jsem se nechápavě
"Proměnila ses někdy?" zeptal se s neskrývaným zájmem.
"Ne, neproměnila. Vlastně ani nevím, jestli tu schopnost mam."
"Samozřejmě, že ji máš. Jen si na ni ještě nepřišla, ve svém nitru." Usmál se.
"Stýskalo se ti po mě?" zeptala jsem se.
"Eruvie, to víš, že se mi stýskalo. Nedokážeš si představit jak moc." Zamyslel se.
"Proč? Proč si se neozval?" zaleskly se mi oči, vzpomněla jsem si na otcův pohřeb.
"Pojď ke mně. Mrzí mě to, ani nevíš jak. Musel jsem chránit smečku. V ten den jsem zrovna byl na lovu. Narazil jsem na jednoho lovce. Střílel po mně, musel jsem jej zastavit. Chtěl jsem ho jen zranit, ne ho zabít. Omylem jsem se před ním proměnil, pochop nemohl jsem jej nechat žít. Šli by po nás, jako to dělali v minulosti, jsme pro ně jen zrůdy. Nemohl jsem tě ohrozit. Zabil jsem ho, navlíkl mu své oblečení a roztrhal ho, aby ho nepoznaly. Vyčítám si to celý ten čas. Trpím." Ten den jsem viděla svého otce brečet podruhé v životě. Poprvé to bylo, když umřela máma.
"Promiň tati, já nechtěla." Mrzelo mě, že kvůli mně takhle trpí.
"To nic holčičko, už jsem se s tím naučil žít. Jsem na tebe hrdý."
"Proč?"
"Splnila jsi zkoušku."
"Jo aha. Zkoušku."
"Moc často se nestává, že by člověk unikl smečce." Řekl hrdě.
"Co by se stalo, kdybych neunikla. Zabili by mě?" řekla jsem se strachem.
"Ne, my lidi nezabíjíme Eruvie. Jenom pokud je ohroženo tajemství."
"Přece jsem vás viděla, ohrozila jsem tajemství."
"Jsi jedna z nás." Usmál se nad tou skutečností.
"E-…" neměla jsem slova.
Zasmál se a odbočil raději od tématu.
"Jak se vede Calwenii?" zeptal se.
"Calwenie se má dobře, zrovna dokončuje studie umění." Usmála jsem se při vzpomínce na modrookou okouzlující brunetku, s kterou jsem vyrůstala. Calwenie byla stejně vysoká jako já. Vzhledově byla hezčí než já. Její vlnité tmavě hnědé vlasy jí splývaly pod ramena. Její úsměv byl tak energetický. Její světlounké modré oči byly plné přátelství, když se na mě dívala. Pořád mi říkala, že mi sluší blonďaté vlasy, které jsem měla od narození. Chtěla jsem se totiž obarvit na brunetu, abych se jí více podobala. Celý život jsme chtěly být sestry, ale každá jsme se narodily do jiné rodiny. Ale i tak jsme si byly blízké jako sestry.
"Eruvie, slyšíš mě?" volal na mě táta.
"Promiň. Zasnila jsem se." Usmála jsem se na tátu.
"To jsi celá ty." Zasmál, se.
Někdo zaklepal. Lekla jsem se, vykřikla. Táta se zase lekl mě. Do dveří vběhl kluk zhruba stejně starý jako já, takže devatenácti letý.
" Lucanusi co, ty tady?" zeptal se táta kluka.
"Odpusť vůdce, ale rada s tebou chce mluvit."
"Přijdu večer." Odsekl otec.
"Eruvie, toto je Lucanus." "Lukanusi toto je má dcera. Musím odejít něco zařídit, dohlédni na ní." Zavrčel a odešel.
"Tak ty jsi jeho dcera?" zeptal se mě Lucanus
"Jo, jmenuješ se jako jeden vlk." Usmála jsem se
"Jo já vím, ale můžeš mi říkat Lukáš, jenom smečka mi říká Lucanus."
Posmutněla jsem. Pak mu došlo, co řekl.
"Eruvie, promiň, nechtěl jsem se tě dotknout." Díval se na mě s omluvným výrazem v očích.
"To nic, máš pravdu." Řekla jsem a prohlížela jsem si ho. Měl stejnou barvu vlasů na krátko sestříhané. Měl světle hnědé oči a byl o něco málo vyšší než já. Byl příjemný, dobře se mi s ním povídalo.
Přistoupil ke mně a pohladil mě po vlasech. Zatajila jsem dech. Shýbl se ke mně a přibližoval se k mým rtům, nebránila jsem se. Toužila jsem po jeho polibku. Lehce mě políbil, objala jsem ho. Jemně mě chytil za pas a vysadil mě na dřevěný stůl. Líbal mě a já se mu poddala. Takhle jsem si to vždycky představovala. Lehce mě položil a dotýkal se mě. Zrychlil se mi tep. Hladila jsem ho po vlasech. Lehce zavrněl, jeho oči změnily barvu na zlatavou. Zašeptala jsem mu do ucha: "Líbej mě."
"S radostí Eruvie." Znovu mě zahrnul salvou polibků. Opětovala jsem mu je se stejným zápalem. Náhle někdo Lukáše popadl ze zadu a vyhodil ho z okna ven. Byl to otec, jeho zlaté oči a zašpičatělé zuby mluvili za vše.
Zvolala, jsem: "Tati, né!", ale bylo pozdě, táta vyskočil z okna a vrhl se na Lukáše, oba byly ve vlčí podobě. Vyběhla jsem a sledovala jak se rvou. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem, aby si ublížily, ani jeden, ani druhý. Cítila jsem jak mnou proudí energie. Poddala jsem se jí a tělo se ujalo vedení. Vzpřímila jsem se a zhluboka se nadechla. Zadívala se na ně a nahlas zavyla. Pak jsem vyskočila a když jsem dopadla, tak mě obklopilo osvětlující světlo. Trochu to zabolelo. Světlo zmizelo a já tam stála na čtyřech bílých tlapách.
"Přestaňte, oba dva." Zavrčela jsem. "Chováte se jak malé děti." Vyštěkla jsem.
Oba se zarazili. "Eruvie?" řekli nastejno.
" Tati říkal jsi mi, že mam svou proměnu ve svém nitru. Díky Lukášovi jsem ji našla."
"Eruvie, jak jsi mohla. Kam se poděla tvá hrdost vlka." Zavrčel. Lukáš sklonil hlavu.
"S tebou si to vyřídím později Lukáši. Ať tě nevidím!" vyštěkl táta. Lukáš stáhl ocas mezi nohy, zakňučel a ztratil se v lese.
Postavila jsem se na zadní a proměnila se v člověka. Otočila se a šla do chaty. Zabouchla dveřmi až to nepříjemně prásklo. Venku jsem slyšela tátu zavrčet a hned na to zaklít. Sesula jsem se do křesla a dala hlavu do dlaní. Zavzlykala jsem, věděla jsem, že stojí vedle mě táta, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
"Eruvie, je zadaný." Řekl potichu: " Proto jsem se na něj vrhl."
" Co- cože? Já to ne-věděla. Promiň tati." Přitiskla jsem se k němu a plakala.
"Vím nevěděla jsi to. Večer bude porada a já se na ní musím připravit. Měla bys jet domů. Zítra přijď, budu s tebou něco potřebovat probrat." Pohladil mě po vlasech a dal mi do ruky papírový kapesník. Usmála se na něj a otřela si slzy. Stoupla jsem si a vydala se k Bleskovy. Rozjela jsem se krokem k domovu. Uslyšela jsem, ale hádku a účinkoval v ní Lukáš. Děkovala jsem svému vlčímu sluchu a sesedla z Bleska. Pomalu jsem se plížila, abych si vyslechla rozhovor.
"Lukáši, jak jsi mohl?" ptala se nějaká dívka.
"Nelo, já tě nemiluju. Miluju Eruvii." Řekl vzdorově.
" Ahá, zamiluješ se do holky, kterou znáš pět minut. Tss."
"Nikdy jsem tě nemiloval a nikdy tě milovat nebudu" řekl rozčíleně Nele a odešel.
Rychle jsem zaplula do lesa a naskočila na Bleska, jela domů. Po cestě jsem narazila na Lukáše. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem čemu mam věřit.
" Lukáši? Ty máš holku?" zeptala jsem se ho.
"Ne, nemam. Nikdy jsem žádnou neměl. Nela se za ní pouze považuje."
Seskočila jsem z koně a povalila ho do mechu. "Líbej mě Lukáši." Řekla jsem chtivě.
Lukáš, na nic nečekal. "Miluješ mě?" zeptal se mě.
"Miluji tě." řekla jsem a pohladila jej to tváři.
Za námi se ozvalo vrčení. Byl to můj táta, vyskočila jsem a proměnila se v bílou vlčici. Ochranně se postavila před Lukáše a vrčela na tátu.
"Tati, nech jej být, miluji ho a on mě, žádnou holku nemá, Nela ho nevlastní."
"Vím to slyšel jsem jejich rozhovor."
" A?" zeptala se s obavami.
"Lukáši, ublížíš jí a podám si tě." Zavrčel na varování a odkráčel zpět do lesa.
Vyčerpaně jsem sebou plácla zpátky k Lukášovi. "Byla jsi úžasná." Usmál se a líbal mě s takovým zápalem, že jsem sotva mohla dýchat. Rozepla jsem mu košili a zkoumala jeho tělo. Pod mými doteky vrněl. Byl svalnatý. Vymanila jsem se mu z náručí. "Promiň, ale jsem unavená, to ta přeměna víš?"
"Odvezu tě, mohla bys omdlít a spadnout z koně. Ehm, jak se vlastně jmenuje?"
"Jmenuje se Blesk." Usmála jsem se a vyhoupla se rychlostí do sedla, trochu se mi zatočila hlava, ale udržela jsem se v sedle. Vyhoupl se hned za mě a převzal uzdu, objal mě jednou rukou. Blesk ho poslouchal na slovo, což mě překvapilo, většinou poslouchal jen mě.
"To je tvůj dům?" zeptal se s pochybným výrazem.
"Jo je nelíbí?"
"Ale jo, jen ta barva."
"Co máš proti tyrkysu?" zavrčela jsem a ukázala mu špičaté zuby.
"Ehm, půjdu dát Bleska do stáje, přijdu za tebou.
Doma jsem zapnula kávovar, abych si udělala kafé. Svlékla jsem se a běžela si vzít něco elegantnějšího. Prohrábla jsem svůj šatník a našla elegantní šaty sahající nad kolena. Oblékla jsem se a pročesala jsem si vlasy, ale nechala jsem si je rozpuštěné. Sahaly mi nad zadek. Celý život jsem si vlasy pěstovala a konečně jsem dosáhla nějakých výsledků. Sešla jsem dolů, už tam na mě čekal. Hvízdnul a jeho oči měnili barvu. "Dáš si kafé?"

"Ne, ale tebe bych si klidně dal" zavrněl.
"I ty jeden." Zasmála jsem se. Vypila jsem kafé a chystala jsem se umýt hrnek.
Zarazil mě, vzal hrnek a dal ho do dřezu. Vzal mě do náruče a šel po schodech asi do ložnice. Ano, šel do ložnice. Jemně mě položil a svlékl si košili. Jemně se na mě položil a začal mě líbat, u líbání a hlazení to skončilo a já byla ráda, že nespěchá. Navíc znaly jsme se teprve den. Ale u stínovlků bylo běžné, že se do sebe zamilovali během jednoho dne.


Ve stínu vlka-------2.Kapitola

1. března 2012 v 18:15 | Mišel Eruvie Lexová |  Ve stínu vlka

Probudila jsem se v posteli, zpocená a oblečená. Hlavou mi problesky obrazy ze včerejška. Oklepala jsem se pod náporem vzpomínek na včerejší noc. Uspěla jsem, otec řekl, že jestli uspěji. Spatřím jej. Vše mi určitě vysvětlí, jistě se dozvím důvody jeho zmizení a zmrtvýchvstání. Uvařila jsem si silnou kávu a šla se umýt. Oblečení nemělo smysl vůbec prát a tak jsem jej vyhodila. Zrovna jsem jedla pozdní snídani, když někdo zazvonil. Vstala jsem trochu překvapená, že se u mě někdo stavil. Otevřela jsem dveře, ve dveřích stál Nildon.
"Ahoj Eruvie, jak se daří?" zeptal se s jeho obvyklým úsměvem.
"Dobře, dokud jsi nezazvonil." řekla jsem otráveně a šla do kuchyně si sednout
Nildon za mnou pořád dolézal a myslel si, že s ním začnu randit. Nechtěla jsem ho, byl nudný. Čekala jsem, až přijde do kuchyně. Sedl si a usmál se na mě. Podíval se mi na ruce a zamračil se, viděl dlouhý, hluboký šrám.
"Co se ti stalo?" zeptal se mě a díval se pořád na mou ruku.

"Nic, zavadila jsem o strom. Nic to není, je to jen obyčejný šrám, brzo po něm zbyde jen jizva." vstala jsem a pokynula mu, jestli nechce kafé.
"Jo, dam si. Díky." Chvíli mlčel, pak se mě zeptal: " Víš, tak jsem si říkal, jestli bys nechtěla se mnou chodit."
"Co. Cože!" zarazila jsem se.
"No známe se dlouho a myslím, že bychom to mohli dát dohromady." Nadějně se usmál.
"Ne, nepřipadá v úvahu!" zlostně jsem odsekla.
"Proč ne?" podivil se.
" Nic k tobě necítím. Navíc mam jiný nároky na partnera. Ty mé podmínky nesplňuješ a nikdy je splňovat nebudeš." Vážně jsem se na něj podívala.
"Aha." Zvedl se a šel.
Po tomto rozhovoru jsem si uvařila další kafé. Pak jsem se postarala o koně.
Večer jsem brzy usnula, celou noc se mi zdály samé děsivé sny.


Ve stínu vlka------- 1.Kapitola

1. března 2012 v 18:14 | Mišel Eruvie Lexová |  Ve stínu vlka

Prolog


Byla jasná, chladná noc. Z lesa se ozývalo pronikavé vytí, ze kterého šel strach. Přidala jsem a běžela

co nejrychleji jsem mohla. Vdechla jsem ledový vzduch do plic, rozkašlala jsem se, ale běžela jsem dál.

Mezitím jsem přeskočila potok a hnala se loukou osvětlenou zářivým měsícem k autu.

Nešikovně roztřesenými prsty jsem vzala klíče z kapsy u bundy, ale spadly mi na zem,

rychle jsem je sebrala a odemkla své staré, zašlé auto. Proklínala jsem se, že jsem si nekoupila nové.

Zasunula jsem klíče do zapalování a rychle nastartovala. Tentokrát mi byl zvuk mého starého auta

příjemný. Dupla jsem na plyn, až to v mém starém náklaďáku zachrastilo, protočila se kola a

zaskřípaly pneumatiky, byl cítit odporný pach spálené gumy. Napojila jsem se na asfaltku a vyrazila

kupředu, snažila jsem se z mého starého auta vyždímat, co nejvyšší rychlost. Konečně jsem viděla svůj

domek. Jeho tyrkysová barva ozářená bílou září z měsíce mi byla útěchou. Dokázala jsem to.

Touto nocí vše začalo, to co mi změnilo můj dosavadní život. Můj pohled na svět. Ovlivnilo to mé
myšlení. Ovlivnilo to mé blízké. Nejvíce ze všeho to ovlivnilo mě a Calwenii.



Je to už týden, co jsem prchala z lesa před smečkou vlků.
Co se přihodilo? Co jsem tam viděla? Stále dokola si pokládám tyto dvě otázky a snažím se na ně odpovědět.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Začalo to jako jeden z mých obvyklých dnů. Vstala jsem brzy ráno. Naplánovala si dnešní trasu. Zabalila vše potřebné. Postarala se o koně. Bleska nádherného majestátného frísana, který byl můj. Postarala jsem se i o Severuse, byl to také fríský kůň, ale patřil mé nejlepší kamarádce Calwenii. Calwenie zrovna studovala umění ve vzdáleném městě.
Často jsem jezdila na Bleskovy na své výpravy, ale dneska jsem chtěla vyvést ten svůj starý náklaďáček. Tyrkysová barva už byla dávno zrezavělá. Byla jsem ráda, že ještě vůbec stojí po hromadě. Byl pro mě moc cenný hlavně citově, dal mi ho můj otec. Táta je už dlouhou dobu mrtev, údajně ho roztrhali vlci. Vlci mé nejoblíbenější zvíře již od mala. Od narození mě k nim cosi přitahovalo. Nasedla jsem a rozjela se za svým cílem, byl jím blízký les. Má práce jestli se to dá nazvat práce, bylo zkoumání flory a fauny. Do zaměstnání jsem nechodila, byla jsem dobře zaopatřená a raději jsem se věnovala tomu, co mě bavilo. Tedy přírodě. Tento les mě přímo fascinoval, dala se v něm najít spousta druhů rostlin i zvěře. Hned před lesem se rozkládala louka. Tam jsem vždy začala, byl už to takový můj zvyk. Zaparkovala jsem a vystoupila, zhluboka jsem se nadechla. Okolní vzduch byl prosycen vůní květin a trávy.
S nově vzbuzeným elánem jsem si vzala batoh a vyšla směrem k lesu. Něco se mi mihlo před nohama. Byla to vyplašená myš. Vyjekla jsem překvapena její rychlostí. Než jsem stačila zareagovat, byla již v noře. Rozhodla jsem se, že půjdu už do lesa, abych toho stihla co nejvíce. Přeskočila jsem potůček, který odděloval louku od lesa. Tento les mě vždy překvapí svou děsivě tajemnou atmosférou. Vždy si musím dodávat odvahu, abych vůbec vešla. Vůně lesa mě vždy ovládne. Cítila jsem smolu, dřevo, mech a zatuchlinu. Zahlédla jsem skákající veverku, měla šedý kožíšek a pozorovala mě černýma, korálkovýma očima. Vzala jsem foťák a pořídila fotku. Veverka přeskočila na druhý strom a zmizela někde v korunách. Vydala jsem se hlouběji do lesa, oči otevřené dokořán. Snažila jsem se, aby mi nic neuniklo. Hledala jsem stopy či sebemenší náznak něčí přítomnosti. Podařilo se mi vystopovat stádo laní v čele se statným jelenem. Jeho paroží mě fascinovalo. Majestátně upevněné na silné hlavě jelena. Udělala jsem nějaké snímky a tiše zmizela v křoví. V odpoledních hodinách jsem snědla svůj oběd. Den utekl rychleji než bych chtěla, již se začínalo smrákat a já se rozhodla, že je čas jít k autu do tmy budu mít co dělat, abych to stihla. Zarazila jsem se a spočinula očima na stopu zvířete mě velice blízkého. Našla jsem vlčí stopu. Rozrušeně jsem sundala batoh, důkladně ji vyfotila a změřila, udělala odlitek. Stopy vedly dál do lesa, staré nebyly a já bojovala sama se sebou, zda se po nich mám vydat. Věděla jsem, že je to nebezpečné, ale vlk ve volné přírodě se jen tak nevidí. Byla jsem rozhodnutá, vyrazila jsem a napínala zrak, abych v tom šeru neztratila stopu. Snažila jsem se nedělat příliš hluk, nic jsem neslyšela, všude bylo nepříjemné, mrtvé ticho. Již byla tma a já tápala marně po stopách. Nakonec stopy skončili a já byla hluboko v lese, něco jsem zaslechla. Někde se něco dělo, šla jsem tiše a nenápadně za zvukem. Přišla jsem k nějaké mýtině, uprostřed plápolal oheň.
Na mýtině stáli v půlkruhu lidé zahalení do černých hábitů. Všichni poslouchali řeč muže stejně oblečeného. Promlouval, spíše šeptal, nerozuměla jsem mu a ani jsem na něj dobře neviděla. Byl obestoupen davem. Pak začal mluvit na hlas, již jsem mu rozuměla. Lidé poklekli, konečně jsem jej viděla. To mě, ale zasáhlo.
"To není možné. Otče." do očí se mi draly slzy. Stál tam a promlouval k davu.
"Dnes jsme se zde sešli, abychom si připomněli, co jsme zač. Dnes je úplněk, měsíc nás vyzývá a my jeho výzvu přijmeme. Bratři, sestry přišel čas proměny! " s těmito slovy se přikrčil a vyskočil, po dopadu mýtinu ozářilo světlo. Poté vše ztmavlo a na mýtině stál vlk. Vykřikla jsem a vyskočila ze svého úkrytu. Všichni se otočili a jednohlasně zavrčeli. Vlk si mě prohlížel a pak k mému úleku promluvil: " Eruvie, dcero jsi to ty?" dal se do pohybu, pohyboval se tak ladně. Polkla jsem a snažila se zachovat klid. " Tati jsi to ty?" můj hlas se chvěl strachem a panikou, která mě spalovala. Zastavil se jen metr přede mnou a řekl: " Ano jsem to já, vím, jsi vyděšená a já tě naprosto chápu. Nikomu o tom nesmíš říci, pokud bys to někomu řekla, byl bych nucen tě zabít a to já nechci Eruvie. Jsem ochotný ti vše vysvětlit, ale musíš projít zkouškou." Obrátil se k davu a něco zavrčel.
" Jakou zkouškou?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Musíš utéci před smečkou."
"Co? To nejde, nedá se utéci před vlkem, natož před smečkou." Do očí se mi draly slzy, ale ovládla jsem se.
"Běž." Řekl a otočil se k odchodu
"Tati!" vykřikla jsem a doufala, že se otočí.
"Běž, pokud se dostaneš domů, aniž by tě smečka dohonila, sejdu se s tebou za čtrnáct dní." Znovu se dal do pohybu. Dívala jsem se za tmavě hnědým vlkem.
Otočila jsem se a rozeběhla se do tmavého lesa. Pud sebezáchovy mě přinutil,
zahodit batoh a běžet nejrychleji, co to šlo. Plíce jako by mi chtěli explodovat. Nepřestala jsem utíkat, za sebou jsem slyšela vytí, to smečka se za mnou vydala.
Přede mnou byl padlý kmen, přidala jsem a silně se odrazila. Přeskočila jsem kmen a hnala se dál. Dostala jsem se do části lesa, kde jsem to již znala jako své boty. Zahnula jsem vpravo a vzala to zkratkou. Viděla jsem měsícem ozářenou louku, ohlédla jsem se, žádné běžící siluety jsem neviděla. " Au!" vyjekla jsem, neboť jsem se řízla o ostrou větev do ruky. Krev stékala po prstech a rozlétla se v kapkách směrem k zemi. Zastavila jsem a vyndala z kapsy kapesník, ránu rychle obvázala a dala se znovu do pohybu. Slyšela jsem tekoucí vodu, potok byl již blízko. Náhle jsem, ale zaslechla vytí. Krev mi ztuhla v žilách, ohromila mě panika. Běžela jsem, co mi síly dovolili. Vlasy slepené potem, vlály a leskly se v měsíční záři prosvitající mezi stromy. Potok, ozářen oslepující září měsíce, proudil těsně u lesa. Ohlédla jsem se, vlci nikde, ale někde blízko jsem slyšela vytí. Přeskočila jsem potok a hnala se k autu.